Komunikace psa s člověkem
Komunikace mezi psem a člověkem je unikátní systém mezidruhového přenosu informací - vědci ho označují termínem antropozoosemiotika (věda o komunikaci mezi člověkem a zvířetem).
Psi jsou jediným živočišným druhem, který prošel procesem koevoluce s člověkem, díky čemuž se jejich kognitivní schopnosti výjimečně přizpůsobily lidskému sociálnímu prostředí.
Psi jako jediná zvířata přirozeně rozumějí gestu ukazování (pointing) - zatímco primáti sledují ruku, psi sledují cíl, na který ruka ukazuje. Dokážou také sledovat směr lidského pohledu (gaze following). Studie potvrdily, že psi analyzují asymetrii v lidské tváři, aby rozpoznali emoce - radost, hněv, smutek. Reagují nejen na vizuální výraz, ale i na změny hladiny kortizolu a oxytocinu, které dokážou vycítit v lidském pachu.
Co se týče řeči, pes nerozumí sémantickému významu slov (jazyku), ale zpracovává intonaci (prozodii) a známé fonetické vzorce. Výzkumy pomocí fMRI (funkční magnetická rezonance mozku) ukázaly, že psi zpracovávají pochvalu podobně jako lidé - levou hemisférou mozku zpracovávají význam slova a pravou hemisférou jeho emoční zabarvení.
Formy psího projevu vůči člověku
Pes nepoužívá jen instinktivní signály, ale i komunikační strategie určené výhradně pro lidi. Referenční pohled je jedním z nich - pokud pes narazí na neřešitelný problém (například hračka pod gaučem), podívá se na předmět a následně do očí člověka. Jde o formu žádosti o spolupráci, kterou vlci nevyužívají; tento jev podrobně zkoumal etolog Adam Miklósi. Kontaktní chování - opírání se o nohy, pokládání hlavy do klína nebo tzv. psí úsměv (submisivní vycenění zubů) - jsou rituály posilující sociální vazbu. Psi také vyvinuli specifické tóny štěkání, například „dožadovací“ štěkání, které je frekvenčně nastavené tak, aby na něj lidské ucho citlivě reagovalo („Prosím, úpěnlivě, dalo by se, podat mi ten párek, který vidím na talíři na stole?“)
Největším rizikem v komunikaci je antropomorfismus - připisování lidských motivací psímu chování. Typický příklad: „provinilý pohled“ po rozkousání boty není projevem svědomí, ale uklidňujícím signálem (submisivní reakcí) na rozzlobený postoj a tón hlasu majitele. Pes reaguje na přítomný podnět, ne na minulou událost - proto trestání po návratu domů nikdy nefunguje.
Vzájemná komunikace je funkční tehdy, pokud je založená na čitelnosti (jasné signály těla) a kontingenci - tedy na okamžité zpětné vazbě, která přichází bezprostředně po chování, ne se zpožděním.